sny a touhy všechny dny kdy člověk cítí naději
ujíždějí vlakem pryč a zůstává jen prázdné nástupiště
a stáří které nás dohání jednoho po druhém
jsme prázdní a vyčpělí ale držíme se zuby nehty vlaků
které už jsou dávno v tahu
zklamání
rozbité sklo na chodníku ztracená důvěra držíš mou ruku
ale není to tak jak jsem to chtěl
a koleje vedoucí kdo ví kam
jednoho dne si řeknu že už umím létat
a konečně skočím z nejvyššího mostu a poletím tam
kam vedou
a nezklamu tě
už nikdy
potřebuju už zemřít
abych se mohl znovu narodit
a nezklamat tě
už nikdy
Já bych se zastavila...dlouze se nadechla...a snažila se ze svýho teď vykřesat co nejvíc...a to i přesto, že si rozhodně nemyslím, že žiju život zn. IDEÁL... ale i přesto chci ůsměv! A aspoň drobný střípky štěstí!
14.11.2023 17:54:23 | cappuccinogirl
líbí se mi ilustrace i text. Je velmi emotivní, intenzivní. Jsem z něj tedy dost rozsekaná... au...
čas začít psát nový příběh...
Od Tebe budu ráda číst..
jen ještě setřu slzy..
13.11.2023 19:54:15 | narra peregrini