Omyl.

Kabát si přes židli položila,

ve stoje na mě dívala se.

Já nevěděl, zda se nezasnila,

nebo, snad, neztratila v čase.

 

Máte zde volno, pane ?

Ve mně se hodiny zastavily.

Otázka té dámy nečekané,

mě zmátla na dlouhou chvíli.

 

Něco jsem zakoktal při vstávání,

k souhlasu rukou jí pokynul.

S úsměvem usedla, tajemná paní,

číšník nám ometl stůl.

 

Jsem tady na chvíli, malou, pouze,

se sladkým úsměvem prohodila.

Hleděl jsem na ni nevhodně a dlouze,

milým pohledem, můj zájem ocenila.

 

Číšníku, doneste víno, sladké a bílé

a číši z křišťálu, každému z nás !

Doufal jsem, že přišla ta chvíle

a s chvílí tou, že přišel můj čas.

 

Pak zvedla se, šla tam, kam dámy chodí,

po chvíli číšník mi účet, náš, dává.

Usmál se a řekl, jiný ji doprovodí,

já zaplatil a šel;

a vidím, že někdo mi z taxíku mává.