Malíř

Cítil ve vzduchu vůni znovuzrození.
Zavřel oči a na okamžik zatajil dech.
Plátno, na které maloval východ slunce,
zlehka prostoupilo jeho víčky.

„Jsem teď venku, anebo uvnitř,“ podivil se s úsměvem.

Štětec a paleta s barvami mu znehybněly v dlaních.
Obraz na stojanu vrhal stín na jeho tvář.
Hřbety kopců a žhavé slunce zasychaly na bílém plátně.
Zpěv ptáků, bzučení hmyzu, křídla ve větvích.

Za víčky se mu krajina proměnila v píseň.
Co stín, to tón, co tvar, to melodie.
Akordy barev, jejich harmonie.
Ticho prosvítající v pomlkách.
Čistý hlas pijící naslouchání až do dna.

Nebylo slov v ty chvíle, nebylo malíře.
Jen píseň prostupující oči svítání.