Cesta

Byla to krajina jeho srdce.
Tiché pozdravy v ní obkreslovaly každý tvar,
každý pohyb.
Jako neviditelné motýlí roje
nesly se prostorem a rozechvívaly jej
podprahovými tóny radosti.
Jejich křídla byla tkána z paprsků nejjemnějšího jasu
a každé z nich se stalo veršem,
jakmile se dotkla čehokoliv z té nevyčerpatelné krásy.

Spolu s bílými mlhami zvolna stoupal
po sluncem pozlaceném svahu.
Z jeho rtů se něžně linuly sotva slyšitelné melodie.
Byly to kouzelné básně, které se jako záchvěvy
motýlích křídel nesly prostorem a čehokoliv se dotkly,
proměnilo se v tiché pozdravy.

Když vystoupal až na náhorní loučku,
vyzvala ho jeho duše k tanci volnosti.
Po všech stranách se do údolí rozlilo štěstí a klid.
Bylo poledne a jeho stín vpila zem.
Duše však, spolu s bílými mlhami,
stoupala dál, až ke hvězdám.