Na vandru

Už se jde z vlaku, noha nohu míjí. Levá pravá nesou záda, na zádech krk a pod kloboukem hlava. A že prý „moje,“ ozývá se něco, co z té hlavy skrze oči kouká. A tak se jde a kouká, a naslouchá a dýchá. Neb i uši a nos jsou náhle objeveny tím ostrým zapískáním v šeru mizejícího vlaku, šploucháním potůčku, vůní prchající z pěny na hladině, vystupující z břehů a beroucí s sebou něco z květin...

Praskání neviditelných bublinek večera.

Červánky, červánky, počkejte ještě chviličku než vpluji do lesa. A jakže se to tu vlastně jmenuje? Klobouk se otáčí a oči za brýlemi, či před brýlemi, putují o pár set kroků zpět. Zaostřují se, zaostřují, až se panenky protáčejí... Ne, ani dalekohled z dlaní už ta písmenka z cedulky nádražního domku nepřečte. Nevadí, nazvěme to tu třeba, například, hmmm, „Bezejmenná.“

To je ono, stanice Bezejmenná a vandr beze jména!

A hele, les je na dosah. Poklona stromy, poklona. Díky červánky. Ó ta vůně valící se z podhoubí, ta nikdy nezklame. Dýchám já ji, anebo ona mne? Bude to asi vzájemné. Kůží prosakuje prasíla života. Vláha v těch kořenech přímo duní. Kmeny jsou pevné v míru. V korunách utichá tajemství.

Sbohem červánky, ahoj pozdní večere. Stan stojí, kdopak ho rozbil? A kdo chrám noci s pochodní luny a svícnem hvězd? Kdo koleje a vlaky a stanice a vůně cest?

No přece Bezejmenný beze jména.