Bez

Máš svýho ducha, o kterém těžko se mluví,
to umí básníci a mistři života (i smrti).
Cokoliv o něm řekneš, prchá.. plyne jak řeka.
A někdo vzývá oceán, jak přístav všech řek.
A říká, "pojď lodníku ke břehu, a zírej na nekonečnost všech řek,
vyplujeme za soumraku k obzorům".
A rybář povídá, "Ne, námořníku, tahle vlna, v kterou se noří můj vlasec,
je tatáž, na které bychom pluli za obzor k novým břehům vylévajících řeky z hor.
Doma jsi u nohou svých dětí a krásy ženy, jež je hlubším mořem v každém úsměvu očí,
každý vlas je vlnou, a každá hláska objetím dálek bez konce."

"Končí to bez konce, můj Drahý."