Kosice

Do vysoké trávy za houpačkami,

mezi staré hlavičky pampelišek

se zakutálel míč.

Zašátráte po něm v trávě,

ručkami rozvíříte bělounké padáčky, lehounké chmýří.

Je až nepatřičné odkvétat takhle zkraje jara.

A pak

do palce mě klovne kosice.

Leží tam jen tak,

odkvetlá jak ty pampelišky.

Křídla podél těla,

bříško vyklenuté,

pařátky trčí k nebi.

 

A třeba to takhle chtěla.

Skočila z větve

a zlomila si vaz.

Zobla si jedu.

Nebo se prostě skácela k zemi

a rozhodla se nevstat.

 

Pamatuju si, byly jsme děti,

našly jsme u cesty zmrzlé kotě,

šťouchaly do něj klackem,

poslouchali praskot žeber.

A čekaly,

až přejdou mrazy.

A ono rozmrzne,

zamňouká

a zmizí na půdě stodoly.

Je ale pochopitelné umírat, když udeří mrazy.

 

Takhle zkraje jara se to ale nesluší.

Kdepak má hnízdo?

To nemá mladé?

Kdopak se stará?

Co s nimi bude?

Byla to dobrá máma?

Vždyť je až nepatřičné umírat takhle zkraje jara.