Epigram - nebo-li Wolkerův epitaf

Zde leží Jiří Wolker,
Dokazuje nápis na hrobě,
Epigramem lásky napsaný.

Leží nebo spí?
Epigramem smrti napsaný.
Životem chudým prochladlý,
I s mnohými zkušenostmi nabytí.

Jaký byl osud jeho,
I když nechápal jej nikdo?
Řekou plynulou vzpomínek,
I mořem slz mých nadále.

Waltrův vůz na obloze se mlží,
Osudem Jiříkovým neznámým,
Léta oplakávaným,
Který vytasil srdce k boji.
Epigramem slasti napsaný,
Rekem velkým vymyšlený.

Básník, on byl veliký
A lidmi milovaný.
S láskou přijímaný,
Nenávistí odvrhovaný,
I mnohými generacemi ignorovaný, však
Klečel mezi nimi mladý a nezkušený.

Jeho jméno vysloviti nelze,
Epigramem jeho lásky.
Nadevšechno skláním poklonu,
Životem bych pro něj klesnul.

Milovaný básník, člověk
I prozaik – skaut,
Litoval hříchů svých.
O každou neděli,
V kostel přicházel rád,
A farář jej vítal znovu a zas.
Láskou k jeho srdci dobrému.

Světem se šel bít,
Ve světle nového hnutí,
Epigramem proletářským
Trýzněný trnem společnosti.

A jaká poezie jeho je?

Pro některé odporná,
Revolucionářská, pro jiné zase
Ohavná, bez ducha.

Snad se lidé mýlí,
Pokaždé to nikdo nepochopí,
Rozum v hrst vezmeme
A jeho dílo chápati budeme.
Veliké básně,
Epitaf na život svůj,
Dílo pro mě nekonečně krásné,
Literárně neuznané
Nehorázně ponižované,
O velkých činech napsané
Smutkem slz potříštěné,
Topičovými očima zatracené.

Jmelím zahalená,
Epigramy spojená,
Hned v mém srdci se rozplývá,
O, jak ta je krásná.

Šlechetným pozdravem dokonalá,
Epigramy vyšlechtěná,
Lidsky vymyšlená.

Smrtí donošená,
Epitafem zakončená.

Bystřina chrlí svůj bílý mrak,
I když se nedokáže po ničemu vyrovnat,
Taková to krásná poezie.

Dříve nežli,
Řeknu co on byl zač,
I čím on chtěl překvapit nás,
Vzdám jemu hold, který právem patří mu jest.

Náš mladý básník,
Epigramy zamilovaný,
Žil život velmi krásný.

Mnohými tajemstvími,
On mohl nás překvapit,
Hlasem železným,
Lidem velmi blízkým.

Snem malého chlapce,
Radostí mladého muže,
Dával nám lásku starého muže, a
Celá jeho bolest přenesla se na nás,
Epigramem smutným.

Kde tedy nyní vězí?

Bojuje s ďábly v pekle,
O svobodu svoji,
Jelikož v nebi jej nepřijali
I když jeho srdce dobré bylo?

Vězí zavřen v hrobě temném,
Yvonovým zámkem uzamčeném.
Trpí zde sám
A přesto je rád?
Srdce mu již červy rozežraly
I když k tomu povolení neměli,
Takto k vám hovořím.

Země buď mu lehká,
Epigramem světa napsaný.
Mořem vzpomínek slz mých nadále,
Řekl Wolker lidem,
Epigramem splněných přání,
Láskou napsaný.

Milý pane Wolkere,
Lidé říkajíce,
A nad vaším hrobem plakají,
Den co den, noc co noc.

Daleko, až do nebe,
Vážili jsme dlouhou cestu,
Abychom vám poděkovali,
Celým naším srdcem,
Epigramem lásky vaším vyřčený,
Touhou těžko proveditelný.

Čtyřiadvacet let mu skoro bylo,
Toho roku 1924, kdy si pro něj
Y ona přišla,
Řekla ,,pojď“ a on šel.
I když nemusel.

Letím k jeho vzpomínkám,
Epitafem smutným napsaný,
Torzem lásky zakončený.