Město z kostí

V dálce se tyčilo město,
bílé a tiché,
jako by ho vytesal čas
z našich ztracených nadějí.
Bylo z kostí –
z pilířů zlomených srdcí,
z mostů nevyřčených slov,
a já se bál vkročit,
ale ty jsi mě vzala za ruku.
Tvůj dotek byl pevný,
jako by říkal:
„I v ruinách lze najít krásu.“

Ulice byly prázdné,
ale každá nesla ozvěny,
příběhy těch,
kteří milovali,
a pak zmizeli.

Nebe nad námi
mělo barvu popela,
a přesto v něm plály
jiskry dávných přání.
„Každý krok vpřed,“ řekla jsi,
„je odvahou milovat znovu.“
A já cítil,
jak mě tvá slova nesou
jako vítr suché listí.

Na náměstí stál obelisk,
z černého kamene,
a jeho stíny se zdály šeptat
o bolestných koncích.
Ale ty jsi mi ukázala,
že i v jeho prasklinách
roste nový život –
křehký, ale neporazitelný.

„Láska,“ řekla jsi,
„není nikdy bez jizev.
Ale právě proto je skutečná."