Tichá řeč

Na lavičce v parku klidně sedím,
hlasitý cizí hovor náhle slyším.
Vlevo, vpravo zrak můj bloudí,
paní vedle mlčí, na děti civí.

Pohlédnu dolů – a co to vidím?
Můj stín s jiným stínem si povídá,
o stínů právech dlouze si vykládá.

„V noci jsou – a my ne? To fér není!
Už prý petici na to stíny sepisují."
„A ta potupa hrozná," druhý sténá,
„když kočárek nás přejede, žádná úcta!"

„Můj člověk," stín dál s hněvem praví,
„je hrubý, nevychovaný, hovor mi vždycky zkazí,
a odchází náhle, bez omluvy, bez varování."

Sedím tiše, naslouchám, co si povídají,
když paní vedle vstane a náhle odchází.
Její stín se loučí s mým a křičí:
„Vidíš, zase! Lidé nás jen využívají!"
Ta hořká slova v dálce doznívají.

Od těch dob radši kamarádku zvu
na zahradu bez slunečníku.
Ať stíny se mohou smát a debatovat,
diskriminaci nechci už dál podporovat.
Vždyť i naše neviditelné dvojníky
je třeba respektovat, a nedělat rozdíly.