Zpoždění

Stál jsem na zastávce,

díval se do telefonu.

Autobus měl zpoždění

po poledním dopravním shonu.

Přijížděl k zastávce velmi pomalu

a já začal vnímat okolní šablonu.

Něco do všední šedi nepatřilo,

pocítil jsem vzruch i tmu.

 

Stála si ode mě, vzdálenost přes dva metry.

Oněměl jsem, když se tvé chladné oči ode mne odvrátily.

Nechtěla si být poznána s tváří otočenou,

ale vím, že si to byla ty, bývalou větší bolestí než láskou.

 

Když jsem procházel blíže k tobě

s jazykem svázaným do autobusu nastupoval,

všiml jsem si, jak sebou škubla tvoje ústa.

Byla to snad bodavá rána, nevyřešená minulost se ozývala?

Signál k mlčení? Přitom by pravá i levá ruka objímala.

 

Píši z autobusu ke krátkému setkání beze slov a s bolem,

myslel jsem si, že už tě neuvidím a zůstaneš jen dávným přízrakem.

Mrzí mě, že si mě dnes paralyzovala svým odvráceným, skleslým pohledem,

měl jsem radši, když fluidum vznikalo tvým úsměvem.

Snad to není naše konečné sbohem a naše útrapy proberem.