báje o stvoření
báje o stvoření
Do bolesti se odíváš
když duši láskou hladíš
měníš mě, a já se otevírám
jako se pták otevírá větru
unášená... písní světa
s večerem - tvou svatou
loutnu svými prsty ladím.
Komentáře (17)
Komentujících (9)
Doporučit
Tisk
Někdy si přeju, aspoň občas, ať se dušinka vznese výš jen z pouhé radosti, bezbolestně, bez tvrdě odedřených zásluh, a přála bych jí pohlazení jen tak, že se nemusí vše zasloužit, že je přirozené dát pohlazení z prosté chvíle okamžiku, že má jen chuť na "dortík se šlehačkou", tak si prostě pochutná na "marnotratnosti". Takto nepříkladně hladím všechny své blízké duše, vím, že jsou natolik vnímavé, že takové pohlazení je čisté.
21.03.2025 14:45:14 | Vivien
......Roztáhnout "křídla" v onom proudění jako Saint-Ex........Ji./úsměv/
20.03.2025 21:44:47 | jitoush
Si tak čtu a napadla mi paralela, že občas řadíš verše pod sebe, jak básník romantizmu P.B. Shelley. U dvou posledních veršů bych si na to dokonce vsadil.
Už významem, jak ty verše dýchají. Třeba Shelley "...radost těla zproštěná."
Pěkná práce Katrin. A vicíděný každý verš*
18.03.2025 20:04:35 | šerý
šeráčku... nebudeš se hněvat, když ti přiznám, že jsem hroznej barbar (ale to ty víš) a, že ho neznám? nevím jestli nějakou báseň ano, podívám se na něj, protože já si jentak píšu, tak jsou pro mě taková slova vyznamenáním... nevím jestli zaslouženým, ale nebudu kazit tu chvíli:) moc ti děkuju!!!*
ale Mary Shelley znám, už se trochu chytám;)
18.03.2025 20:13:36 | Sonador