Duše a Louče

Tanec lesa jí dlaní pohladil tvář,
v kůře kmenů tepala mocná zaklínadla,
na větvích dýchala ozvěna dávných emocí.

Chléb a víno… hostina pro zraněnou duši.
Oči laňky se vpíjely do třpytivých kapek,
jež tančily na rtech jezera.

Kroky jí vázly v mechu,
nebo snad v postoji?
Les šeptal, volal, pěl,

rozpínal paže barevných listů,
klidně, vroucně, s nekonečnou trpělivostí,
jako by tam nikdo cizí nebyl.

Sledoval ji,
ne stín, ne chladná přítomnost,
avšak teplé, hřejivé objetí,
co pronikalo lesním vánkem,
hladilo její srdce,
tolik noci v sobě nesla
a přece v ní světlo dýchalo.
Kdysi byla jen tma…
Důkaz toho, že světlo stále bojuje.

Jeden krok vpřed,
a mech se rozestoupil.
Druhý krok,

a hvězdy se třpytily v kalužích rosy.
Třetí krok…
Náhle byla součástí dechu lesa,

součástí věčného, tichého pohybu.

Kdo jí byl tak blízko,
a přesto se skryl?
Vítr? Strom? Či plamen v šeru?
Snad sám les,
který rozeznal srdce zraněné,
a rozhodl se pohladit, dlaní z mechu.

Ale, kdo ví…
Noc ještě není u konce.
Lesní óda stále pokračuje,
a světlo dál bojuje.

Jak to všechno dopadne?