blues o Fénixovi

Usínala s hlavou na polštáři,
který už dávno nevoněl po něm.
Kůže jí pálila i bez doteku,
jako by ji někdo zespodu škrtl sirkou
a nechal být.
Neslyšela už vlastní srdce —
jen to tiché crčení paměti,
které se nedá vypnout.

Sousedka říkala, že vypadá dobře.
Ale ona nosila smutek
jako dlouhé šaty —
elegantně,
aby si nikdo nevšiml,
že se jí drolí podpatky.
Lásku nesla jako kufr,
který nikam nepatří,
ale je příliš těžký,
než aby ho nechala na nádraží.

Večer pila čaj,
ale myslela na víno.
Myslela na ruce,
které ji kdysi držely,
ale teď by ji už nepoznaly.
Její tělo bylo mapa požárů
a žádný hasič neměl odvahu číst.

Ve spánku se jí zdál pták —
červený, rozpálený,
s očima jako jehla.
Nezazpíval.
Jen kroužil,
jako by čekal na povolení
shořet s ní znovu.

A ráno,
když si oblékala šaty,
už to nebyla ona.
Byla ta druhá,
co přežila —
co věděla,
že popel není konec,
jen jiný druh kůže.