Vlna za vlnou snímá tíhu ze tvých ramen

I.

Lesk tvých rtů

do noci září

tak blízko je

od plamene k tváři.

 

Kolikráte noc vyhoří

a zůstane pouhý kámen.

 

Racků křídla

utichají pěnou na moři,

když vlna za vlnou

snímá tíhu ze tvých ramen ...

 

Už jen ty jsi mi zbyla,

když vyhaslo tolik majáků.

 

A nejedna loď se potopila,

že převážela

klece plné

žíznících ptáků.

 

II.

 

Tolikráte jsme

obepluli svůj svět.

 

Je vlna a břeh ...

 

Toužíme zkamenět

a touha je pěnou.

 

V hrůze smrti přestáváme

světlu rozumět !

 

III.

 

Kámen samoty,

když srdce nastaví

svá ústa

hrůzám dřímoty .

 

Jsme stále 

labutím párem,

že i smrt nám požehná ?