po cestě...
po cestě...
po cestách do dálav
rozespalýma dlaněma
nabíral oharky svých posledních snů -
ještě doutnaly
a čpěly po cestě
kudy bloudil*
nikde nepotkal živou duši
natož pak na loukách
zvadlých sněhobílů...
ozvěny stínů mávaly na pozdrav
nad krajem houstla syrovátka
plahočivé samoty
zbůhdarma házel oblázky
do řeky plynoucího času-
bylo jich všade
bělající se hromady
kamenících samomluv
Komentáře (9)
Komentujících (9)
Doporučit
Tisk
Tak oblázky nech druhým
a slůvka sej...
když báseň ti pod rukama vzejde
je to skvost poetickej:-)**
07.04.2025 21:49:00 | cappuccinogirl
Sam Ota, ten si stav propsal do jména a příjmení. Ale zde vážený Bard Jiří, je obklopen můzami, přáteli, vílami, jenž ho tahají laškovně za vous. On jim na oplátku očima hladí jejich ladná obla. Osedlává bujné hřebce, které sám rajtuje jeho výsost pokušení.
Byť s námi zatím fyzicky nemůže být, ale už se tuží a brzy zmuží. Krásné i když smutné verše příteli. Už brzy v Klučově nashledanou.
07.04.2025 20:48:35 | šerý
Tahle báseň mi je velmi blízká, Jiříku, schovám si ji... děkuji.
Krásný večer, milý Frráčku :-))
07.04.2025 19:54:05 | Helen Mum
ach - ty bělající samomluvy časo.plahočivé
ještě, že jich jsou trsy pohromadě
¨
pak samomluva stává se tak trochu hemžící klubko v sadě
háďátek, co jazýčky se poznává - a působí jak živé :)**
07.04.2025 18:27:28 | šuměnka
a nebeský vodník ty oblázky vracel zase a zase
že sny jsou někdy pekelníci*
07.04.2025 18:04:27 | J's ..
