Výheň
Výheň
Sbírka: Počiny minulé
Věru zvláštní je pocit v těle,
když slabá mysl dá průchod duši.
Potichu vře, i když rozum tuší,
že celistvost svoji v šanci dává.
Srdce chce vřed — nejprv míň, pak směle,
ale útěchy se mu nedostává.
Oči zastřené závojem z nití,
jenž utkán je ze snů a niterna,
hledí do říše cizího bytí.
Zří jenom věci, co krásné se zdají,
skutečnost slepě odmítají
a pravda se halí do temna.
Tisíce slov pro ten zvláštní pocit,
jediná jiskra v oheň vzplane.
Hoří tak lačně, až často se stane,
že z důvodů, jež jsou nám nejasné,
výheň, v níž kdysi roztálo slovo,
v šedavý popel vyhasne.
Souladem smyslů má být živa
výheň, v níž hoří naše city.
Přikládat po troškách všeho paliva,
povolit jen, když to výheň žádá.
Pak má muž rád a žena má ráda,
a láska je svazek jednolitý.
Komentáře (3)
Komentujících (3)
Doporučit
Tisk
Samozřejmě - láska je obojí blízkostí. Smyslovou i duchovní. Velmi dobře je vystižen "magický" závoj nad naší pomíjivou existencí v tomto současném světě nenávisti. Autor usiluje o jakýsi návod k jeho uchování - nejen v pomíjivém "okamžiku". Právě v souladu smyslů je pravděpodobně možné nalézt i následný soulad duší. Též důraz na "uměřenost" lze chápat jako hlubší pochopení antického pojetí lásky. Velmi dobře napsané dílo.
10.04.2025 16:39:05 | ARNOKULT
Do téhle básně jsem vplouvala zvolna, dávala mi na vybranou - chceš? Nechceš? A já si ji vychutnala. Nej chuť toho, co mi dala, jsem našla v předposlední sloce. Tam našla mě a já ji propojilo se:-) Velké díky za prožitek*
10.04.2025 12:45:42 | cappuccinogirl
