blues pro mořské koníky

V akváriu
velikosti zapomenutého slibu
se vznášejí mořští koníci
— jako poznámky v notové osnově.

 

Mají těla ze zakrouceného skla,
jež se tváří,
jako by právě odložilo dech.

 

Krky ohnuté do otazníků,
ale nikdy se nezeptají.

 

Jsou to rytíři v brnění z bublin,
jejichž ostruhy jsou tak jemné,
že by nezranily ani vzpomínku.

 

Jeden z nich nosí na hřbetě
miniaturní lucernu,
v níž chovají sen
o tom, jaké to je být někým jiným —
třeba zvonkem
nebo šňůrou od žaluzie,
která ví, kdy je čas
pustit světlo dovnitř.

 

Jejich ploutve?
Řasy v dopoledním vánku,
každým mávnutím
přepisují fyziku vody
na jazyk přání.

 

Nikdy neplavou rovně.
To by bylo příliš přímočaré.
Místo toho krouží,
jako když se někdo snaží zapomenout
a vždycky se zasekne na stejném detailu.

 

Občas se jeden z nich
připne ocáskem ke stéblu mořského mechu
a kýve se v rytmu,
jakým se ptáci otáčejí ve spánku.

 

Vědí,
že jejich oči vidí každé jinam —
jedno sleduje povrch snu,
druhé dno nejistoty.

 

Jednou jsem se dotkl skla.
Neucukli.
Jen se mi jeden z nich podíval
přesně do místa mezi čelem a myšlenkou,
a já měl pocit,
že mi právě vysvětlil,
co znamená „zůstat“
v jazyce, který se nikdy nevyslovuje.

 

A pak odpluli.
Do boku.
Do stran.
Bez směru,
ale se záměrem.

 

A voda za nimi
se zavřela jako závorka
v textu,
který nikdo nikdy nedokončí —
protože se v něm stále
ještě někdo vznáší