Zrcadlo mé duše

Nevím, jak se to stalo a ani proč
se zrcadlo mé duše začalo drolit na kusy.
Jako domeček z karet ke dnu se řítí.
Kde hledat první pomoc a ne jen další marné pokusy?

Ten největší černý střep ze zrcadla touhy
přímo do mého srdce se zapích´,
Optimismus se mi před očima ztrácí,
snad ho někdo urad´ nebo někam jinam zalít´?

Moje štastná hvězda padá dolů,
zatímco pro jiného někde další stoupá.
A já stále ještě s dětskou naivitou v očích
věřím, že přežíje, kdo doufá.

Že možná jednou uslyším
na má vrátka tichounké klepání.
Že po temnotemné noci
snad zase přijde svítání...