Bouře citů

Černý květ na bílé posteli ležící,
je to zvadlá růže štěstí,
jenž chápe mé prokletí.

Mé oči slzí, dál už nevidím
ta úzkost v srdci, jež sežehla vše,
co ve mně ještě žilo,
co odolalo žáru a touze,
jeho síle a zlosti, jež plameny živí.

Zůstala my už jen naděje,
jenž proměnila se v slzy,
ta bouře černého srdce,
jež vydala se vztříc chladným dnům.

Slzy,zbytky mé krve,
jenž poslední kousek života je,
co ve mě zůstal,
nic v sobě nemám,
nikoho u sebe nemám,
jen zima mě obestírá,
svědomí mě zžírá,
uš nechci kráčet dál,
chci sedět v koutě a trápit se sám...