Jdu ranní ulicí...

Jdu ranní ulicí a přihlížím.
Jen tiše, abych nerušila, pozoruji, pozoruji život...

Kolem mě prochází paní středních let.
Usmívá se, září. Jí patří svět.
A za ní spěchá elegantní pán.
Mračí se, víčka ztěžklá. Je sám.

A tak mě napadá – proč někteří jsou šťastní a jiní ne?

Paní však v metru za chvilenku
ukradnou z kabelky peněženku.
Pán potká přítele z dětských let,
tvář mu to setkání rozjasní hned.

Je zbytečné se ptát, proč někteří jsou šťastní a jiní ne.