Podivná balada

Několik let po vstupu do politiky,
se u mě náhle objevily divné tiky.
Tak náhle se zbavit svých hodnot,
teď se na mě chystá komplot.

Vstoupili jsme s velkými ideály,
pak jsme se jim jen hlasitě smáli.
Chtěl jsem změnit veškerý svět,
jenže…to já, stačilo pár vět.

Vstoupili jsme mladí a nezralí,
původní myšlenky jsou pryč v dáli.
Peníze nesmrdí…všichni znají,
svědomí…co to je, jen se ptají.

Arogance? Jen snaha zde přežít,
nepřátelé nevidět, úspěch dobýt.
Značka VIP, zdrav, člověče, ze stoky,
zvolil jsi mě na celé 4 roky.

Metál se za to nedostává,
každý sám si ho obstarává.
Děvky? To jsou kamarádky,
které rády dostanou moje dávky.

Jestli umřu tragicky, ovce budou brečet,
o morálce, hlupáci, tupě ječet.
Jestli půjdu za hříchy do basy,
stejně ovce pořád dají hlasy.

Jestli mě nahradí další kandidát,
stačí lidem pár koláčků dát.
Ten však taky chytí slinu ze zlata,
také za ním zavřou vrata.

Neb politiku dělá lid hříšný,
každý je svým způsobem pyšný.
Já dožiju v klidu a míru…ve své vile,
i ty, voliči, chceš takové chvíle.

Lid rád soudí, co by dělali oni?
Mají duši víc než chameleoní.
Vysmívám se jejich řeči o morálce,
každý přece sní o zlaté kobce.

V čem jsem jiný od občana bez příslušnosti?
Našel jsem cestu, jak mít víc možností.
Každý ví, co by udělal…když sedí u piva,
s opilým výrazem se na svět dívá.

Tak končí tato podivná balada,
plivat lidem, s morálkou, na záda.
Jdu teď sčítat své pochybnosti,
aby mě lidi neměli úplně dosti.