Déšť

Nebe tvář zastřelo si mraky
vida zem horkem trpící,
spustilo pláč, já pláču taky,
perly slz s potem na líci...

Proud vody živé matky země
tvář rozpukanou pohladil,
cosi se hnulo i tam ve mně,
já struny srdce naladil!

Déšť šňůrám perel podobá se,
provazcům tkaným z křišťálu,
když skončí, duha v plné kráse
skví se při ptačím chorálu!

Již kapky vsákly se do země,
vše se zas svěže zelená,
miláčku, pospěš rychle ke mně,
ať mohu zlíbat ústa Tvá!