Matka Země

Stoletý popel ti ve vlasech utkvěl

Vítr pryč odvál, aniž by jej chtěl

A i když už déšť smáčel Zem celou

A nebe pokreslil barevnou duhou

Tvůj úsměv zmizel, čas ti jej vzal

Snad byla to krádež, když nic nedal

Vrásky na čele jak koryta v pustině

Řeky, jež dávno nenosí žádné povodně

Ty potůčky slz již nemohly dál téct

Dávno není vůle, zbyla jen touha utéct

Sejmout korunu a zahodit žezlo v dál

Vzdát se trůnu, zanechat prázdný sál

Vzít si svůj život, ukončit žal i bolest

Co trýzní tvou duši skrze všech věků

Věků, jež za sebou máš...