Na počest jírovců...

Dlouho,už víc než půl století,
tu k nebi pnou se neochvějně,
v této slunečně prozářené ulici,
nádherné stromy růstem svým košatí
a jen lidský zásah, jak je zřejmé
ponechal citelnou mezeru zející...

Na vrcholcích svých vzpírají,
pošmourných dnů celou tíhu nebe,
v zimních dnech srdnatě mrazu vzdorují,
s příchodem jara odějí sebe,
velebné svíce rozvitých květů,
na odiv vystaví celému světu…

A každoročně vždy znova a znova,
když děti své početné zakuklí pancířem,
napadá je krutá klíněnka jírovcová,
ač pevnou tu slupku vyzbrojí ostnem,
podlehnou barvy na listech nemoci dění,
okrovou žlutí a postupnou rzí zahlceny…

Jen po čase, který se své éry zhostí,
v podzimní době když snášejí se listy,
jsou poslány do světa zárodky stromů,
tehdy vykulí se z pancíře zázemí,
svou hladkou krásu ukážou tomu,
kdo ve dlani je náležitě ocení…