DEJ NADĚJI STROMŮM

Stromky našich dnů do země sázíme,
pocitu viny se neubráníme,
čas dál plyne s touhami a přáními,
teď poznej lež mezi slovy upřímnými.

Poznej v sobě dobrého člověka,
poznej krásu tohoto světa,
není-li čas, když všechno krásný stojí před tebou,
když tyhle chvíle ti dech berou.

Vítr pohrává s tvou korunou,
berou ti lístky s oblohou nebeskou,
ty se ale před větrem uchráníš,
kořeny tvé a ty se před větrem bráníš.

Svý touhy a přání šeptáme kmenům,
objímáme tě, když věříme svým snům,
i s láskou máme krásné pocity chvil,
jako kdyby si nás za ruku vedl, s námi tu byl.

Nepustil si nás z tvého obětí,
vyšlapuješ nám cestu s velkou lehkostí,
tvoje koruna se dotýká samého nebe,
ty držíš nás, nepřestáváme věřit sami v sebe.

Nedáme tě, nedáme tvůj život,
chceme tě mít vedle sebe, stéká z nás pot,
tvoje květy ti vítr bere, když se rozzuří,
máš jen prázdnou korunu bez trní.

Co to s tebou dělají, proč ti berou vše,
proč se musíme účastnit tý smutný mše,
potřebujeme tvou sílu cítit,
tvoje větve pokácí, abys nemusel slunci stínit.

Naši duši vytáhli do nového života z nás,
a velmi rádi jsme ji dali, ale už je čas,
naše mládí netrvá věčně, tvé ale o trošku déle,
než se stačíš pořádně nadechnout směle.

Je už konec a oni tebe na kusy zpracují,
nezbudou z tebe ani ty lístky barevný,
po nás i po tobě zbyde jen místo,
kam jsme se vraceli rádi a často.