Duze

Duho
ty moste k pokladům světa,
čítanko tisíciletá,
zrcadlíš pocity všech lidských hlav.
Jsi cesta, cesta ke všemu,
jediná Bohyně v harému,
rozmarná žena v saténu,
královsky pyšný páv.

Jsi dítě, hraješ si s kapkami děště
a šeptáš:" Věřte.."
Jsi mapa bez klíče, kompas jsme nedostali,
jak najdem cestu, jež zračí se v dáli?

Zveme tě přeludem,
zveme tě fata-morganou
ve snaze zjistit, co je za branou,
sedláme koně, domů už nepůjdem.

Ty rozverné děvče,
rozhodilos vlasy
a je ti už jedno, kdo pro ně se vraždí.
Jsou jako příslib budoucí spásy,
radosti navždy.

Já chtěla tě uchopit, bezuzdnou nevěstu,
a proto vyšla jsem na cestu.
Cesta je to dlouhá,
zda - li konec má, kdo ví?
Doufám, že barvy tvé jednou mi napoví.

A jestli ne, tak nevadí,
vždyť srdce mé mi poradí.
Stačí mi, že tě mám před očima.
A svět se mění, jak kráčím dál,
chvílemi žije, chvílemi jakoby pořád spal.

Od tebe míli, po jednom sáhu
když mizíš mi v dáli, sednu si na zem
a budu čekat vláhu.

Však ty jednou přijdeš znova,
aby ses zasmála nám,
bezvěrným naivkám bez domova.
Ty nejsi lež, ty nejsi klam,
jsi něco, co tak dobře znám
a co mě pod svá křídla schová,
prahříčka prostorová.

Za tebou půjdu. Kam až mě dovedeš?
DO ráje nechci a do pekla také ne.
Tančit bych chtěla. S tebou, když sprchne,
klenout se nad světem
jak oko jediné.

Až dojdu tam, kde cítíš se doma,
tak otevřeš dveře mi dokořán.
Já pohnu rtoma a zašeptám:
"Tak už jsem tady, dítě, ženo, matko,
a je mi tak vratko, že nemůžu stát."

Upadnu na zem, zmizím jak rosa,
stanu se deštěm a ty se mnou bosa
budeš po lukách tancovat.