Mezi paneláky

Slunce zář mou tvář masíruje,
Venku na stříškách sníh se třpytí,
Není to jen sněhu přítomnost, co mě fascinuje,
Vzdorné zůstatky listí, čnící suché kvítí,
To vše ladně kouzlo okamžiku prohlubuje.

Dva smrčky stojící tu mezi paneláky,
Od druhů svých zbloudily,
To už je dávno, rodinu lidé jim zničili,
Teď jsou přístřeškem pro ptáky.

Jsou jak bratři, nejméně padesát let pospolu…
marný boj, kdo dřív dosáhne vrcholu.
A tak rok co rok se koruny jejich předhánějí
o pozici blíže k nebi,
a veverky s vlaštovkami to vždy pozorují…
To by bylo kdyby…