Molo

A zase ve snách maluji svá rána
a zase cítím mokrý, chladný břeh.
U mola zakotví ta loďka stará,
až opustí nás i poslední vzdech.

Zatím je noc, ta hladina je temná,
tak spát a nechat sny plout do rána.
Molo je náruč, co nás čekávala.
Touha už není, mysl mlhavá...

Stokrát jsme kotvili a odjížděli,
pomalu klesá těžká opona.
Už zase plujeme, břehy se míjí...
Než zase nás svět zpátky zavolá.