Příroda léčí

Je krásný a sluneční den,
zvířátka lesní již vylézají ven.
Veverka s pozdravem zamává do dáli,
aby se myšičky vylézti nebály.

U řeky tam dole v překrásném kvítí,
medvídě motýla - myslí že chytí.
Motýl však s úsměvem škádlí ho dál,
kdo by se toho – prďoly bál.

Na louce rozkvetlé pasou se laně,
nad nimi brázdí oblohu saně.
Hovnivál pokropí květ a ten zvadne,
no kdo tím smradem, kdo nepadne.

Já kráčím dál tím překrásným krajem,
né žádným uřvaným, zhýčkaným davem.
Došla jsem na okraj veliké propasti,
vidím tam holčičku - botičku si leští.

Pláče a nařiká, sejdu k ní blíže,
po skále zarostlé – do té spíže.
Přicházím k ní a ptám se proč pláče,
říká že nerada do hrobu skáče.

Stín ji vzal maminku a ona ji hledá,
po slovech lape – je úplně bledá.
Ze zhora však na ni tedkon už dohlíží,
,,dceruško má milá, stín se k tobě blíží“

Medvídě, motýlek, veverka, myšičky,
vkrádaj se do mysli té malé holčičky.
Upřímně sleduje ty lesní zvířátka,
už nechce zavírat za sebou vrátka.

Provaz již sundavá z velkého stromu,
s úsměvem kráčí – směrem domů.
Děkuje zvířátkům za srovnání v mysli,
svíčky v její mysli díky nim nezhasly.