...::: Na květech šeříků :::...

Na květech zlatých šříků,
nesou se nářky dětí,
svět nám spěje k zániku
a čas si tiše letí.

Na křídlěch mrtvých snů
přichází pohromy,
tisíce němých rtů
šeptají rozdílné názory.

Příroda pláče kapky deště
a člověk se raduje,
šeptá si, ještě, ještě,
zlem dál svět svazuje.

Do síní Mandosu,
duše lidí nechodí,
kam tu svou odnesu,
co je osud lidí?

Pomali zmírat, vraždit se navzájem,
tiše se týrat, projevovat nezájem ?
Tolik mě bolí, všechny ty sny,
znova a znova, hluché mám rty.
Stromy padají, zvěř hyne,
šanci jim nedají a čas dál plyne.
Dál ubývá druhů,
dál mizí nám pralesy,
Mám jen bílou stuhu,
vzpomínku na krásy.

Lidé se ničí, vraždí se navzájem
a ti co mlčí, co předstíraj nezájem,
v duši tiše pláčí,
Jsou jak Sysifos,
svůj kámen tlačí.
Snaží se zbytky chánit,
snaží se ostatní přemoci,
přírodu chtěli by bránit,
léčit její nemoci.

Srdce pláče a naděje umírá,
když víko rakve tiše se zavírá.
S každým dnem hřebíků je víc,
co zmůžou ti stateční ?
Sami nezmůžou nic...