Bříza v parku

Na lavičce v parku sama
usazená pod hvězdama.
Zlatý prach jim padá z záře,
slzou kropí moje tváře.
Jedno zrnko toho deště,
pálí ránu do mého pláště.
Slyším, jak stromy šumí ve svém vzdechu,
z listí tvoří malou střechu.
Jen já sedím a třpyt pláče mnou jde jak klidná řeka,
když spolu s slzou po mém obličeji stéká.
Utřu jí do kůry z bílé břízy,
jako balzám na zahojení černé jizvy.
Utřu jí šrámy od deště,
který jí kůru rval
o plot, který tu kdysi stál.
Svou slzou jí zlehka zkropím pas,
když z listů ozve se její hlas.
To vítr vletěl do koruny,
nechal zaznít jemné struny,
slova díků od bílé břízy,
za trochu lásky do své mízy...