Touha po jaru

Do města se snáší

bleděmodrý klid.

Další den za námi,

ač z malinových keřů

hledí stále saní zraky.

Lesk a bída krátkých sukní,

co kvapně mizí v pustých rozích

naleštěných stěn a chladných zdí

oslňuje na zápraží.

Sklonit ramena chci k bílé bystřině,

zchladit unavený žár večera,

prchnout,

smočit oči v odrazech...

Chci v ústech cítit bledé mlhy,

v nichž tančí touhy zbabělé.

Mezi ploty, v borůvčí pyšně

ušklíbnu se na mechy.

Nechám rozkvést střevíce,

zanořit tak ruce do trávy!

Zvednout srdce ke korunám

a počítat:

má mě rád, nemá mě rád?

Schovávám svou lehkost v dlani,

volná jsem a svá.

Proletět chci strání dolů,

rychlejší než vítr ze západu.

V černých tmách je úzko,

však kéžby nebyl chlad.

Čekání mě unavuje,

toužím po nádechu.

Kdy konečně otevře svou náruč slunce?

Jak dlouho čekat mám

než okusím sladký hlas jara?