epomea...
epomea...
nejjemnější černozemě
v plných pahorcích
se svítivými kameny
až
k načervenalým horám
na severu
spí
rouškou
zahalena
ohnivá řeka
svěžest
a divokost
odhodlání
harmonicky podněcující
osamělost
a bujná síla
ve své prostotě
chápavá
rozmanitost
zušlechťující
v milostném soužití...
Komentáře (3)
Komentujících (3)
Doporučit
Tisk
Hmm..poslouchejte vy to ani nevíte..ale tohle je jiné než ty ostatni..nevím ale oslovilo dost..a je i kratší nebo se mi to zdá? No nic každopádně za plnej počet :)
14.01.2014 19:15:25 | xoxoxo
....Povíjnice vine se,narůstá,opírá se a upoutá nás,budeme li nehybně stát jako sloup,zarosteme a rozkveteme.Už to nebudeme my,ale budeme součástí.
Součástí něčeho,co nás přesahuje a co pronikne do hloubky a už nás nepustí...Bláhový člověče,kéž by si stihl rozkvést.....Ji.
14.01.2014 16:34:43 | jitoush
Ano, objevil. A krásně o tom napsal. Chce se mi zavřít oči a bloudit Itálií, která mi utkvěla v paměti. Krásou Pompejí, živostí Říma a tichým klidem malých městeček u moře. Slyšet zase po ránu hlasitý veselý rámus, to na první poslech hřmotné hádání, kterým si místní popřejí dobrý den. :O)
14.01.2014 13:21:52 | Tichá meluzína