NA CESTĚ

Znovu se dálka,má milenka ozvala,
vábivým hlasem jako vždy předla,
po babím létu pozvánku poslala,
zas by mě ráda po cestách vedla.

Slunce se přes hory pomalu prodírá,
zlatavý pozdrav z nebe mi letí,
ospalý světlonoš oči si protírá,
paprsky tepla zdraví své děti.

Starý dub u cesty větvemi kyne,
třistakrát vítal už podzimní čas,
slimák se pomalu po mechu šine,
brzo už zalomit musí to zas.

Kdo tiše s pokorou krajinou prochází,
srdce má na dlani,tak jako v chrámu,
cestou ho ukrytá tajemství provází,
stačí jen požádat Zemi,svou mámu.

Má žhavé srdce co v hrudi jí bije,
je živá bytost,stejně jak já,
už trochu v letech,dlouho tu žije,
viděla hodně a ještě víc zná.

Klaním se pod duby pradávným druidům,
zdravím je tichem,děti těch stromů,
na chvíli ucítím čarovné fluidum,
jako bych vracel se někam tam domů.

Víly si vpletou do vlasů kamínky,
které jim pod stromy vždycky rád dávám,
třpytí se při luně jak lesní pramínky,
v noci když tančí,v duchu jim mávám.

K horám tam k hřebenům letí pak vyznání,
však o mé lásce vědí už dlouho,
vítr jim odnáší mé tiché přiznání,
tepeš mi v srdci-dálko má touho.

Vracím se podzimním večerem zpátky,
okouzlen příběhy čtené mi krajinou,
však už mě vábí na další hrátky,
na cestu láká,znovu zas na jinou.

Přicházím k zastávce zarostlé lebedou,
rezavé koleje mizí už v šeru,
rezavé koleje,které dál nevedou-
ve staré čekárně za kliku beru.

Jsme jak ta čekárna zarostlá travou,
stále jen čekáme na příští vlak,
na štěstí,bohatství,na lásku pravou,
dokud nás nesklátí z čekání šlak.