Snovačka

Ta divoženka marnivá,
po lesích tančí,
ledabyle bosá,
ve zpěvu zpěvanů,
drnčivě hvízdajíc.

Oplývá věnečkem,
co vyzvání bezustání,
levandulou fialek,
voňavě nafialovělých.

Vábí pocestné,
v závětří korálků,
k útesům výpustí,
chladných úmyslů.

Ztracen nebetyčností,
ztracen v kokonu,
přesýpacích písků,
hodin, dní,
trávení.

Marnivost nad marnivost,
Vdovy zapletenců,
v sítích eskapád,
mileneckých jedů,
od jednoho k druhému,
od enzymu k enzymům.

Generace nevymře,
vlákna houpavá,
poutá syntézou,
a jiskří za sluncem.

A bál smrti,
spřádá po troškách,
po vážce na vážkách,
kde váhá střevlík,
co neváhal,
a váhou nachytal,
své polapení.

Lapí,
ta Snovačka,
ta samička dračí.