Zátiší s deštěm
Zátiší s deštěm
Stál jsem u cesty a pozoroval ptáky
nohy mě začínaly zábnout
blíž k zimě je vždy tíživěji
děti mě opouští
a ubývá objetí
Kamarádi jsou daleko
Snad jenom to houbaření nás spojuje
nitky komunikace naší země
vítr mi povídá o vlivu
co zažil koho potkal
jak byl překvapen
a já jsem
na rozcestí
stínem k odpočinku
děsivým kostlivcem v bouři
starým mládencem který je milován
Šťasten sám
neznaje štěstí
.
.
Komentáře (8)
Komentujících (5)
Doporučit
Tisk
...Když hladím jeho kůru,jsem plná pokorného obdivu....trpělivý ve stálosti......Ji./úsměv/
10.10.2021 18:17:13 | jitoush
Jakoby v básni podzim ukrádal lidskou energii a člověk začal míjet smysl svého života. Tvůj kvalitní rukopis se nezapře* Ale oh, Nowe. Takových básní s obdobnou tématikou od tebe moc neznám.
09.10.2021 00:36:47 | šerý
Však to také rozpráví strom, co je mu do nějakého lidského plahočení.. :)
Mně se líbí propojenost podzimu a lidského stárnutí, strom bere život listům, aby měl energii k přežití kořenů. Život jim dal, a oni dají život dalším.
A člověk těží ze svých poznatků a zkušeností. Historie učitelka mi našeptává, že i v té nejzabedněnější společnosti se najde člověk, který nesměnil rozum za prachy.
Pokud by moudrost byla smyslem, voněla by podzimem.
09.10.2021 04:46:59 | Now