Jako bych to už kdysi zažil

Drkotání.

Výrazné údery
do zápěstí svírajících
nádstavce řídítek.

Široké uchopení pažemi,
rozechvěn,
slabost pro ženy.

Otáčení pedálů vestoje,
středně těžké stoupání,
úsek několika stovek metrů.

Prakticky po paměti,
ještě pár kmitů pedály,
ostře zatočit doprava,
asfaltová cesta,
mezi starými cihlovými garážemi,
s pocitem ublíženým,
kde tolik chybí,vyzývavé ŽENY!

Fádnost omítek,rezavá vrata,
občas naruší graffiti:

„ Miluji tě,
dává to smysl jenom JÁ a TY!“

Úsměvné,
zrovna tak podnětné vyznání.

Slunce poněkud nesměle vykukuje nad kopečky,
na kožené obuvi nosívám psí dečky.

Sem tam sklouzne
některý paprsek
po svršku koleje.

Blížím se k viaduktu,
přehrávám si hlavě
kam pokračovat..

Kde ubrat, ve kterých místech,
rozkmitat pedály
na maximum.

Pár ovocných stromů,
zvolnit, šotolina,
mírné stoupání ke kovové lávce
přes trať.

Šum ve větvích,
vítr v ušních boltcích.

Hra světel a stínů.

Příjemné pocity,
ržání cvrčků,
pískot ptactva.

Zřetelně vidím modré
kovové obruče
mostu.

Ještě párkrát otočit
ozubením předního kola s pedály.
A náhle.

Jakoby se zastavil čas.

Pevně jsem sevřel obě páčky brzd,
přitáhl je k řídítkům,
nekontrolovaný smyk v šotolině.

Zvířil se oblak prachu.

Rámovím ocelové lávky
kráčela vznešeně
se svazkem květin
mladá žena.

Hebký obličej
zastřený velkými
kostěnými obručemi brýlí
s kouřovými skly.

Kdyby mi tak věnoval chvíli...

Chtěl jsem se jí dotnout:
řkouce sám k sobě:

Smím?

Vlasy
dle diktátu módy
pevně utažené v copu.

Šaty v kobaltové modři,
lidé dobří,
lehce nabírané,
vyvedené
jako řízy římských žen.

Opasek tenký z kůže
dal vyniknout
útlému pasu
plné šíři boků.

Od středu opasku
se říza rozestupovala do stran
zahlédl jsem vnitřní strany
do bronzu opálených stehen.

Na chodidlech kožené opánky
s tenkými šňůrkami
končícími pod lýtky.

Měla dokonalou figuru,
siluetu přesýpacích hodin.

Nemohl jsem odjet.

Sehrál jsem roli statisty,
návštěvníka vernisáže,
okouzlen dílem,
šípem Amoreta zasažen,
jednou z nejkrásnějších žen.

Dumal jsem nad mistrovstvím díla.

Můj pohled od pasu vzhůru
se po centimetrech
vkrádal záhyby řízy,
až mezi veliká, tykvovitá prsa.

Chtěl jsem mezi nimi plout
zde hlavou spočinout,
celé hodiny - zůstat.

Neobyčejná je práce tvůrce
v dokonale padnoucím spodním prádle.

Tímto jediným pohledem jsem byl nasycen daleko více,
než z pokrmů švédských stolů v prvotřídním hotelu...

Prošla...

S pohledy upřenými do jednoho místa,
do neznáma.

Rozjitřila mé smysly,
než jsem se vůbec stačil vzpamatovat
byla za mnou dobrých padesát metrů.

Toužil jsem vykřiknout,
vydat se za ní,
dravě uchopit její velké plody hrudi.

Snad létem
či puzením těla opilý,
podobně lačný jako pes, když přimyká fenu,
tolik chtěl jsem tuto ženu,
její houpavou chůzi
sledoval jsem
do doby,
než zmizela za naléhavým vzkazem.

Rozjel jsem se za ní,
plný odhodlání,
a kouskem cihly
na nápisu vyvedeném graffiti
připsal jsem slůvko:

„ ASI tě miluji,

dává to smysl jenom JÁ a TY ?“