Má vlasy barvy zlatavého obilí

Tma tmoucí o sobotní noci.

Někdo uvnitř mého nitra
ponoukal mě, přímo pobízel,
abych opustil třetí podlaží,
zapomněl na života svízel,
zdolal bryskně každou z etáží,
spěchal za krásnou Gisele,
jež má vlasy v barvě obilí.

Tak rád bych je prsty sklízel,
u její studánky zůstal na chvíli,
s pocitem, že mi už nic neschází,
slastnými vjemy, smyslů zbaven,
společně s ní dospěl k extázi!

Opustil jsem betonový mrakodrap
s vjemem, že jen ji, mohu míti rád,
pod noční oblohou – houpy, hou,
komíhaly se lehce pouliční lampy.

Leč Gisel vůbec není k nalezení,
nezahlédl jsem ani jiné vampy,
marně hledal její stopy tolikrát
na lesklých plochách námrazy...

Tak pominula i pouhá idea extází!