U zlatého zvonu

máš pravdu , příteli, jsem opojen létem
tak jak prs dává máma dětem
tak cítím v této chvíli
jenže člověk se mate, mýlí
myšlenky kolem už trávu zryly
včera U zatého zvonu jsme zase víno pili

místo z výše blízkého lomu
vrhám se do vln Balatonu
doufám v inspiraci vodních mas
v krvi ještě nestrávený pivní kvas
však myšlenky neměl jsem ještě všechny pohromadě
a už záchranáři lovili mě v chladné vodě

promrzlý a nahý, zabalený v dece
odhodili mne v lese na pasece
všude kořeny svíjí se jak hadi
ty s myšlenkami mými dobře ladí
svou nahotu obkládám vyrvanými drny
dobře nevědí, co myslet si mají blízko pasoucí se srny

je 21. září, zítra podzim začíná
jsem zvědavý, co napadne mě u džbánku bílého vína
na podzim pak budu pítí rudé
všichni už bojí se švandy, která jistě zase bude
a opravdu, já se nemýlil
neznámého básníka duch mě políbil

poslední události sdělím ti až osobně, příteli
teď v hlavě myšlenky mé se už tetelí
potřebuju si v hlavě všechno srovnat
než mi to tam zase začne bublat
však už stojím na kostelní věži, obličejem k oltáři
snad vítr nepříznivý mi snahu moji nezmaří

našli ho až za dva roky
tam blízko tý páchnoucí stoky
na lebeční kosti známka poštovní ještě lepila
jako by splnit chtěla, co razítkem slíbila
převezli básníkovy kosti jeho příteli
jeho skvělý nápady už sdělit nemohl, všechny bohudík zetlely...