mé hříchy a zrady

 

foto: Ehioma Osih

 

podivné vidiny mě souží
živé sny mimo spánek
černých koutů se lekám
jak duch neskutečnem se plížím
i když v klidu, stejně spěchám
v nitru spíš vichřici nežli vánek  

 

divné myšlenky derou se na povrch
s těmi svěřit se, vzbudil bych hrůzu
i já sám sebe se straním
jsem sobě divný druh
"chyťte ho, za ním!"
jako návnadu házím jim svoji blůzu

 

stín plazí se po čele a čte mé myšlenky
tak tajné, že ani sobě se nesvěřím
v potu už pomalu vykoupaný
před očima tančí mi plné sklenky
můj mozek v lebce zahrabaný
už ani sobě nevěřím

 

dnes nevzal jsem si prášek
vypil jsem šálek čaje
zcela čerstvý, rovnou z Číny
čekal jsem příval splašek
avšak čaj byl dobrotivý
s duší mojí příjemně si hraje

 

čaj pil jsem tři dny a tři noci
docela s chutí, i když neslazený
bylo mi stále lépe, já přímo kvet
v noci už nekvákaj šílení mloci
já už necítil se jako skřet
já začal toužit po teplé kůži ženy

 

však vyjít do ulic netroufám si
venku já nebyl už měsíce
kdoví jak vypadám a či páchnu
jak Kristus mám teď moje vlasy
když přesto po nějaký máchnu
nejspíš chytnu vod ní štěnice

 

tak místo teplý ženský kůže
já přitulil se ke starýmu kožichu
a má ruka zabloudila do těch míst
k nosu pluje zápach shnilý růže
já konečně nahmatal ten můj píst
kdysi jedna říkala mu "můj ženichu"

 

teď s mojí prackou jsem ho oženil
obřad netrval ani dlouho
jak bez papírů na Havaji
i oba svědky jsem oželil
a tak sami si slovo dávají
nenávidím tě, ty krutá touho!

 

tak vida, mám zas honosný city
a začíná se mi to klidnit v lebce
ale taky vrací se i vzpomínky
na obřady z dětství vžitý
rozkazy otce a maminky
rány dopadají, ne právě hebce

 

pomalu já začal se hrozit myšlenky
že už brzy zcela se uzdravím
děsná to představa
jak nezaplacený složenky
ta se mnou vždycky zamává
jsem pak jak upravenej nářadím

 

jako slepý když náhle začne vidět
či hluchý uslyší tóny
to chyba by byla fatální
asi bych se začal stydět
že nejsem běžný, normální
někde vedle hrajou saxofóny

 

příští ráno nepil jsem už ten čaj
nepil jsem ho ani v poledne
večer cítil jsem už hrozbu noci
tohle jen vyvolení znaj
až to začne, není mi už  pomoci
a přesto volím tyhle propasti bezedné

 

tak pojďte, vy pekelný mocnosti
hodím se vám do mozaiky?
ale čím jsem zhřešil, řekněte mi
že nežil jsem jen v cudnosti?
berte, však zbožnějšího není v této zemi
půjdu sám, netřeba svěrací kazajky

 

však všude ticho, peklo mě nechtělo
něco bylo ale tu, v mém pokoji
zavřel jsem oči a cítil chlad
všude kolem to kvílelo a pištělo
směsice mých hříchů a zrad
jestlipak mou smrtí se  spokojí?

 

na stole konvice s čínským čajem
jako by naléhala: "chceš mě?"

 

zavřel jsem oči a řekl: "sbohem"...

a myslel si:

 

"lidi nalejte si, než čaj vystydne, honem...prosím vás snažně..."