V komnatě

Upřeně dívala se ven.

Byla v tu chvíli
jedinou herečkou
na scéně lednové noci.

Stál jsem u dveří
patřičně rozechvěn...

Bylo by to příliš krásné,
než abych uvěřil,
že mé srdce smí
společně s jejím tlouci
v komnatě s lustrem,
jehož světlo pronikalo
i do odlehlých koutů.

Třpytivé flitry
silvestrovského reje,
stále ještě jsou tu.

Poskytneš mi východisko
z kruté beznaděje?

Mlčky stojím opodál,
tolik bych o to stál,
bys vymanila pohled
z jiskřivých krystalů
sněhové přikrývky.

Jsi hodna toho,pohleď,
abych tě zpodobnil
jako bytost z dávných románů...

Už jsem skoro nevnímal
francouzské okno,
dřevěný rám vyplněný tmou...

Proč bych měl?

Stála jsi přede mnou...

Pocítil jsem nečekaně
dotek tvojí hebké dlaně.

Šeptala jsi:

„Div se, nebo rovnou žasni!
Já spokojím se s pouhou básní.

Nač ještě čekáš? Pospěš si,zhasni!"