Trochu tvorby

1

Jen luna odvěký přítel milenců,

oblékla na ve svůj šat,

naše těla rozdělila stínohrami do čtverců,

když začli jsme se v její záři milovat.

 

Jen luna a její sněhobílá záře,

je němým svědkem našeho spojení,

úsměvy vrátila na naše tváře,

našla lék na srdci zhojení.

 

Jen ona, já, ty a nikdo vice

a propletence našich těl,

mohl jsem té noci líbat tvoje líce,

snad osud tomu tolik chtěl.

2

Křivky tvého těla potají,

mé ruce ve tmě marně hledají,

čas prý všechny rány zahojí,

já ptám se kdy, prázdno je v mém pokoji.

 

Pokoj ztichlý samotou,

i při chůzi jde bota za botou,

jak střídají se noc a den, 

bez tebe se vše zdá jako zlý sen.

3

Teď ocitám se mezi dvěmi světy,

vytržen ze všedního života,

jak motýl prolétající mezi květy,

nic jiného než prázdná nicota.

Jak zrnko zmítající se mezi kameny,

jenž neví co se s ním stane,

jak vyvěrající řeka posílá své prameny,

ten osud mě až tolik klame.

Člověk ztrácející se v opojení,

svého  rozumu a mysli zbaven,

který neví zda je tu a zase není,

ve svém životě láskou pozastaven.

S láskou on dostal se na rozcestí

a neví kudy vydati se dále,

teď váhá zda je to štěstí či neštěstí,

vždyť v jeho srdci je ona stále.