Zimní melancholie

Jdu prázdnou ulicí, vzpomínám …
proč píšu básničky, přemítám …

Sněží.

Z ocelově šedého nebe, co nízko dnes je, vypadávají zářivě bílé vločky,
klesají pomalu, líně, mají dost času, sem tam je prožene ledový vítr,
a vločky pak tančí walz kol světel pouličních lamp,
by po stém vzepjetí, usnuly vzápětí, v společném objetí,
v závěji počkaly na jarní tání.

Kráčím tou ulicí, zamyšlen tisknu ret,
oči do světel lamp mhouřím
pára od úst jako dým z cigaret,
které už nekouřím,

Běží klučina malý střapatý, na chvíli zastaví,
pohlédne do světla lampy přes přivřená víčka,
kaleidoskop světel, budoucnost svou patří,
přemýšlí, proč tady jsem, proč jsem Já právě já,
těší se na další a zase už peláší ,
za sebou nechává starého muže, co vidí konečnost světa

A vítr nad zemí zametá vločky, co dolů se snášejí,
brzy je, nad ránem, lampy pouliční se zhášejí.
utichá vítr a vločky dál líně pomalu se ukládají
k spánku do hlubokých závějí…
…JE ZIMA!