Líná smutná odpoledne

                                                                    

 

 

 

foto: mapato

 

 

LÍNÁ SMUTNÁ ODPOLEDNE

ach ta líná smutná odpoledne
v našem domě bývá ticho
klid rušívá jen blues z gramofonu
nebo když někoho bolí břicho

v tahle smutná odpoledne
často mě přepadává touha
voháknu se a přičísnu
a touha už není tak dlouhá

tenkrát bylo takový odpoledne
a já broukal si blues
měla prsa barvy porcelánu
a fakt byla kus

sbalil jsem ji na ulici
stála sama pod lampou
bílou blůzku na knoflíčky
její prsty po nich tápou

já díval se jí do tváře
a zůstal nedaleko stát
její oči ptaly se
jestli s ní chci spát

kývl jsem hlavou
a nabídl jí rámě
bydlím kousek odsud
zastavili jsme se v krámě

další guma na účet
tak aby žádná neviděla
platím jednou za měsíc
třeba by se zastyděla

z tlampače na rohu ulice
znělo ochraptělý blues
jako z poškrábaný desky
ale hned dohrálo a byl šlús

míjeli jsme neony
osvětlených obchůdků
a černé díry do metra
cítili výpary pánských záchodků

a bylo dusno a už skoro tma
vzduch těžko se dýchal
na čele měla pár kapek potu
ze mě pot však jenom šplíchal

kousek dál na rohu pražili mandle
a máčeli je v karamelu
zamířila k okénku
krásnej zadek, na mou věru

hned nabídla mi z kornoutu
karamel jí praskal mezi zuby
na chodníku pramínek moči
nějaký přizakrslý čuby

dosud nepronesli jsme slova
a mělo to tak zůstat
měla velký hnědý oči
proč jen bylo tak lehké ji dostat

neměl jsem čas o tom přemýšlet
stáli jsme před mým domem
pak schodiště s prasklou žárovkou
to vždy udělá dojem

podíval jsem se na ni
a pokrčil rameny
usmála se nejistě
houfy lidí vracely se ze směny

otáčím klíčem v zámku
překročili jsme práh
já natáhl jsem ruku
abych si na ni sáh

uhnula však a naznačila
jak ze shora teče voda
pak usmála se nejistě
ta dívka byla němá

zavedl jsem ji do koupelny
a vše potřebné ukázal
na provázek v šuplíku
jsem další uzlík zavázal

rychle jsem poklidil
a urovnal peřiny
zapnul starý gramofon
v záchodě zmizel zbytek zvěřiny

světlo z koupelny vniklo do pokoje
v jeho záři stála polonahá žena
na sobě jen rozepnutou blůzku
ta jen zpola kryla její plná stehna

její prsa vylézala z té blůzky
a mě chytla Můza můz
ta prsa byla mou inspirací
a tak zrodilo se mý blues rozepnutejch blůz

prošla okolo mě
zmáčkla knoflík na gramofonu
jako by tu byla doma
mezi moje nohy strčila mi její nohu

vedla mě tak lehce
a mě to fakt šlo
nikdy před tím jsem netančil
my točili se, až mi bylo mdlo

točili jsme se stále rychleji
ona se smála a já se taky smál
pomalu mě začala svlékat
a tím skončil náš velkej bál

dopadly jsme na matraci
dýchala prudce a prsa se jí zvedala
svými sladkými rtíky
mě opatrně líbala

dívala se na mě
těma velkýma hnědýma očima
a já se topil někde v hloubi její duše
naše touha nás netrpělivě objímá

nevadilo mi, že neznám její jméno
nevadilo mi ani, že nemluví
vábila mě k sobě neviditelným poutem
tady u mě, v tom starém domě v podkroví

ulehl jsem vedle té dívky
její tělo vonělo a se chvělo
první dotyky první polibky
její tělo božskou symfonií znělo

pak rozplynuli jsme se v čase
a nechtěli se dostat zpátky
dlouho svírali jsme se v náručí
pak čas zas vrátil se zadními vrátky

měsíc snažil se nahlédnout do pokoje
jeho paprsků kouzla stříbrem zněla
je tak zvědavý, ale na oplátku
postříbřil nám naše těla

když jsem zase přišel k sobě
dívka zářila ve světle toho měsíce
její kůže měla barvu porcelánu
na celém těle hvězdiček tisíce

tak šťastný necítil jsem se už dlouho
chtěl jsem dál mít ji na blízku
s ní mlčet a s ní se smát
bylo mi krásně a já chtěl jí říct "mám tě rád"

však ona zvážněla najednou
a odsunula mojí ruku na své tváři
mě přepadl hrozný strach
proč to krásné teď tak maří

oblékala se velmi pomalu
jakoby se jí nechtělo
mně tekly slzy po tvářích
srdce se mi sevřelo

když viděla moje slzy
začala oblékat se rychleji
pusa a klapnutí dveří
a byl jsem sám ve svém pokoji

nějaký čas gramofon hrál bez přestání
a já sotva vylez' z pelechu
melodii při které jsme tančili
v které teď hledám svoji útěchu

až jednoho dne zase
v takovým bluesovým odpoledni
voháknul jsem se a přičísnul vlasy
na ulicích bude holek plno, jsou dovolený

šel jsem tím jediným logickým směrem
zrovna jako minule
stála tam pod lampou
já díval se na ní strnule

otočila hlavu ke mně
jako když něco tuší
jezdila si po knoflíčkách blůzky
proč jen mě tak mučí

naše pohledy se setkaly
viděl jsem ji až do duše
nám tekly slzy po tvářích
jak srna dívala se na mě plaše

vzal jsem ji za ruku
někdo začal zpívat
navzájem stírali jsme si slzy
pak jsme se začli líbat

nevím kolik bylo hodin
pomalu se začalo stmívat
neonový světla dala život ulici
ona však začla zívat

ta samá cesta zpět
ty stejný dveře do baráku
na schodech žárovka už svítila
předal jsem jí do postele tvrdýmu spánku

ihned usnula
a já bych býval usnul s ní
ale vzpomněl jsem na provázek v šuplíku
ona byla ten uzlík poslední

otevřel jsem šuplík
a rozvázal ten uzlíček na provázku
pak ale provázek zmizel v koši celý
já v posteli měl svou poslední lásku

můj starý gramofon nefungoval
ona je teď moje blues
spala a byl línej večer
a já díval se, jakej je kus

nikdy jsme se nevzali
ale už jsme spolu mnoho let
bydlíme ve stejném bytě
a celá ta léta svět jen pro nás kvet

lucerna už není i tlampač odvezli
a tak já sám si pískám mý blues
mý roztoužený blues, že fakt jsi kus
mý blues rozepnutejch blůz