Zelené Pero

Leželo na stole zelené pero,
s náplní ideí a témat básní.
Leželo, čekalo na veršotepce,
až uvolní inkoust na papír.

To ještě bylo po noci šero,
obzor se skvěl zlatem slunečních třásní.
Až zalilo ráno měkkým světlem
to pero a pokoj, v němž básník snil.

Sotva se nadechl, vzpomínal sen,
který mu do vínku múza dala.
Nesnídal, neumyt zasedl k stolu
a dva verše na papír zadumán psal:

“Tvé dlaně v noci mě hladily.
Přesto v mé ložnici nebyly.”

Položil pero a oknem zřel svět –
jak by to bylo srdci k štěstí,
kdyby se dva mosty spojily
přes řeku chtíče a nejasnosti.

“Jediná, krásná a daleko.
Za řekou spíš a mě bolí žití.
Řeka je prudká a můj vor
klíží se v jejím vlnobití.”

I pohlédl znovu na svá slova
a dostal na sebe upřímný vztek.
Přiznal si ke své nelibosti,
že na tyhle verše už nemá věk.

“Vždyť, má milá dívko – tak jako já,
i ty jsi jen bytost, prostá duše.
Nedám se umlčet, děj se co má,
já vyznám se z citů. A to hned.”

Položil pero, umyl si tváře,
učesal vlasy a oblékl šat.
Vyšel si krokem svérázným –
zklamat se… a nebo milovat.