Učitelka

Někdy se ztáhneš jako kovová roura
studeně se blyštící na věčné časy
milión rentgenů se odpoutává
a shora či z dola narážíš
toužebně trubku
chtívače.

Nenalézáš tu souhru těl
a jak je vůbec možné spatřit oči v sloup
když šíp již vystřelen byl
a dva luky
tvořící jekot znaku viktorie
napnuty jsou
jako malé dítě před výpraskem
uhýbající pohledem
před učitelkou.

Všechno něco stojí
vzpomínáš si
až přijde smrt
stojí to život
a vše o dvou koncích bývá
přitažené
konce jitrnic
třepajíc se zavěšeny v chrupu.

Chceš vyssát tu těžkou práci chlapa!

Dvě růžová masa těl splývají
když tu hrnou se chvatně ven
prodírajíc se mřížovým masomlejnku
bez pout
v reálném už světě
děleném...