Asi rákos.

Stvoly,
trčící stvoly,
jarní mízou nalité,
nevidí, neslyší,
volání mé hlasité,
bez zájmu jen míjejí,
a já je tolik, tolik chci,
svlažit je, svou rosnou krůpějí…

Tu rozpínavost jejich bezbřehou,
smočit v nasládlých vodách svých,
houpat v bouřících vlnách,
hýbajících celou zemí,
stoupat a klesat,
tříštit se v ruinách,
padnout spolu
zemdleni…