Snění horkého léta

Bezvětří je, poledne,
oko kam až dohlédne,
patří jenom žluté klasy,
múza svoje zĺaté vlasy,
učesat už nestihla si…

Hrstku prachu náhle zvedne,
větřík slabý odpoledne,
jako dítě káču honí,
cestou polní,
náhle zvolní,
zvony, zvoní, …
Ticho, dusno, dám si dvacet,
než se domů budu vracet…
Nad obzorem mrak je těžký,
po cestě jde děvče pěšky.
Mladá dívka sotva žena,
do sebe je pohroužena.

Na hrudi se křížek houpá,
dekolt plný v potu koupá,
tváře náhle měla v nachu:
„Nahnal jste mi pane strachu!“

Cudně ke mne přisedne
„Přeji pěkné poledne.“
Usmívá se nesměle,
„Krásná dneska neděle“.

Mohu-li ji do vsi svézt?
Na rty se mi dere věta:
„Svedu Vás až na kraj světa.
dotkneme se spolu hvězd…“

Koník malý? Nevadí?
Jen ať se naň posadí.
A není on nebezpečný?
Vozïl nejen mladé slečny!
Na koníka mého spoleh,
ještě nikdy si ni neleh.

Jedem spolu širým lánem,
ještě dneska jsem ji pánem,
brzy však už budu …
…Ámen!

Jízdmo na koně si sedla,
dlužno říci že bez sedla,
unavený hlavu sklání,
ona nemá ale stání…

Jaké barvy měla vlasy?
Vlhké byly, hnědé, asi,
vlnily se jako moře,
když uniklo ji ze rtů hoře.

Dívka byla spokojena,
zvědavost též ukojena,
pravdy pouze polovina.
Že kůň malý? Volovina.
…
Šeptá ještě!
…
Kapka deště,
do čela mě praštila.
Ještě že mě vzbudila!