Setkání pod Lysou

Lysá ráno slunce vítá,

a já spěchám popaměti,

na východě právě svítá,

moje tělo hangem letí.

 

Bučinkou zpět ke Korýtku,

nad Satinským vodopádem,

pamět vrací bezezbytku,

pouze chvíle před mým pádem?

…

Nad dolinou mlha stoupá,

leží na ní jako deka,

hle dole se dívka koupá,

zpěv se nese do daleka.

 

Vodu má už po ramena,

vidět je až dolů na dno,

ačkoliv jsou ponořena,

ňadra její patřím snadno.

 

Ve vodě jsou jako ryby,

laskají se navzájem,

oči moje bezpochyby,

sotva skryjí můj zájem!

 

Dívka vodou kráčí nahá,

vzpřímená jde, pohled smělý,

ani chvíli nezaváhá:

„Snad jsme se už neviděli?“

 

Všechno kolem tady křičí,

(ne že bych se ženy bál,)

"utrhni mne, nejsem ničí",

a já přesto běžím dál.

 

Pot mi teče po zádech,

vodopád se vzadu ztrácí,

zrychluji nač stačí dech,

pamět se mi zvolna vrací…

 

Možná vlčák na břehu,

co tam hlídal její věci,

dodal tomu příběhu,

dobrý šťastný konec přeci.